Historie burgu
Kdy přesně byla budova postavena, není známo. Ale vzhledem ke své poloze určitě vznikla po mongolské invazi, protože románská burga (z období před mongolskou invazí) se nacházejí v nižších nadmořských výškách, zatímco gotika (postavená po Mongolech) ze strachu se nachází, jak by řekli, čím více, tím lépe. E. Fügedi ve svém díle „Hrad a společnost ve středověkých Uhrách (1000-1437)“ tvrdí, že Ostrc byl spolu s Kostelem postaven prefektem Farkašem, který v roce 1247. Od krále dostane povolení postavit na svém pozemku město, které již začal stavět. Není jasné, zda se toto povolení vztahuje na Kostel nebo snad na ostrac.
V historických dokumentech je Oštrc uváděn jako Oztruz, Oztruch, Ostercz, Oztrocha. E. Laszowski uvádí, že jméno muselo být odvozeno od kopce, který je ostrý, tj. kuželový. První zmínka o vrchu Oštrc pochází z roku 1258. jako dominanta kostela sv. Jiří v bílém. 1334. Kostel sv. Jana je zmíněn ve sborníku arcijáhna z Gorice. Kaple sv. Martina Martin v Martinšćině). Pan Szabó píše, že Oštrc jako castrum byl poprvé zmíněn v roce 1330. ve vlastnictví Petara Güssinga společně s Krapinou a Kostelem.
V roce 1399 se majiteli panství stala knížata z Celje (Heřman II. a jeho synové Ludovic a Fridrich II.), když jim král Zikmund Lucemburský daroval celou Záhoří s hrady Krapina, Lobor, Oštrac, Belac, Trakošćan, Lepoglava, Kostel a Cesargrad a vesnici Trnovac. Oštrc zůstal v majetku Celjes až do jejich vymření v roce 1456. Po smrti Ulrika II., posledního celje, držela Oštrc jeho vdova Katarina Branković. Byla to doba bojů mezi novým králem Matyášem Korvínem a německým císařem Friedrichem. V té době císař nařídil svému nejvyššímu kapitánovi Ivanu Vitovacovi, aby převzal všechny pevnosti Celje v Chorvatsku.
Brzy je jako majitel Oštracu zmiňován Vítovac, takže je možné, že mu nemovitost prodala vdova Katarína. Vítovec se pak přimkl ke králi Matyášovi, který ho v roce 1463 jmenoval bánem. Vydává darovací listinu, kterou opouští Záhoří se všemi opevněními. Po Vitovcově smrti drželi panství jeho synové, a když se vzepřeli proti králi Matyášovi a přidali se k císaři Maxmiliánovi (Friedrichovu synovi), Matyáš je prohlásil za zrádce a zkonfiskoval jim majetek.
V roce 1494, čtyři roky po smrti krále Matyáše, se majitelem Oštracu stal jeho syn Ivan Korvín. za jeho zásluhy daroval Nikolovi Mladinčićovi, původem z Dalmácie, ale zdá se, že ho brzy koupí zpět, protože Ivan opět daruje Oštrc již v roce 1497, tentokrát Marčinka ze Supan-potoka (tj. z Predryhova) a jeho otec Šimun Zdarišić.
O rodu Marčinků není mnoho informací, není známo, jak dlouho drželi Oštrc a co se s tvrzí dělo až do druhé poloviny 16. století. Sv. Pravděpodobně se někdy vrátilo do rukou Ivana Korvina a po jeho smrti do majetku vdovy Beatrix Frankopan, která se znovu provdala za braniborského markraběte Juraje. Braniborský markrabě, slavný marnotratník, zastavil Oštrc v roce 1513. Ljudevit Pekri Petrovinski a následujícího roku uzavřel markrabě smlouvu s vévodou Lawrencem Illočkim, kterým opustil zahoří burgy, včetně Oštrc.
Juraj Braniborský by však nebyl Jurajem Braniborským, kdyby nešel proti svému slovu a vzbouřil se proti uvedení vévody Vavřince do državy, takže Oštrc nakonec zůstal v rukou Ljudevit Pekri. Jeho dcera Jelena se provdá za Mirko Bradače Ladomirského, což část uvízlého majetku přejde do rukou rodiny Bradačových. Rodina kastelanfi pak prostřednictvím manželských svazků získává právo na část majetku.
1568. Král Maxmilián daruje Oštrc Stjepanu a Markétě Bradačovým a Nikolovi, Sofii a Ivanu Berzajovým a Petaru Kastelanfimu. Následovaly roky sporů a majetkových sporů mezi rodinami Bojničićů, Berzajů, Kastelanfiů, Heršićů, Kerečenji, Bradačů… v důsledku toho byl předmět diskuse – hrad Oštrc – v polovině 17. století opomíjen a ponechán chátrat. Sv. Je zmiňována jako zřícenina (castrum dirutum).
Poloha a popis hradu
Na jedné prominentní „čuce“ v západní části Ivanščice leží hrad Oštrc. Každý, kdo se na něj podívá z úpatí hory, okamžitě pochopí, jak získal své jméno. Nejklišovitým vrcholem Ivanščice je ten, na kterém stojí Oštrc. Burg se nachází na jednom vrcholu SZ Ivanščica, ve výšce 736 m, což z něj činí nejvyšší mezi městy SZ Chorvatska. Poloha, ve které se nachází, ovládá celé chorvatské Záhoří a částečně i regiony směrem k Lepoglavě.
Silnice, která stále vede z Loboru a Martinšćiny do Burgu, je stejná jako ve středověku. Samotný hrad je nejpřístupnější ze SZ strany, kam vede a přístupová cesta, která se odděluje od lesní cesty (10 minut výstupu). Blížíme-li se k cestě burgu ze severozápadu, přicházíme nejprve k malé, úzké vstupní věži postavené z lámaného kamene s kameníky v rozích. Zachovaly se na něm dva šípy a je zde i razítko HPO.
Projíždíme věží a vstupujeme na předměstí: burg, jmenovitě, se skládá ze dvou částí – hlavní části na nejvyšším bodě kopce a předměstí na dolní plošině. Předměstí je obklopeno silnými zdmi postavenými podobně jako vstupní věž. Napravo od věže můžete vidět stopy místnosti/budovy, zatímco jižněji jsou špatně viditelné zbytky zdí.
Na nejvyšším místě kopce je úzká plošina se dvěma věžemi a budovami pro bydlení. Severní okrouhlá věž se ve spodní části zachovala jen částečně. Vnější plášť stěny věže je z tesaného kamene rozbitého, zatímco jádro je z hromady rozbité maltou. Vzhledem k tomu, že kruhové věže v kontinentálním Chorvatsku se objevily až v 15. století, můžeme s jistotou říci, že tato věž není starší než tato doba.
Mezi severní a jižní věží byla plošina uzavřena východní obrannou zdí, postavenou na samém okraji útesu, dnes dochovanou pouze ve stopách. Byla to nejnepřístupnější a nejbezpečnější část hradiště, takže proti hradbám stály obytné domy (pravděpodobně paláce), které se táhly po celé délce plošiny mezi věžemi. A jsou zachovány pouze v základech. Na nezastavěné části plošiny se nacházelo pravděpodobně vnitřní nádvoří.
Jižní věž čtyřúhelníkového tvaru je vedle vstupní věže nejzachovalejší částí hradu. Byl postaven podobně jako severní s jádrem z hozeného kamene zlomeným a vnějším pláštěm, který nyní zcela odpadl, s výjimkou západní strany, kde stále stojí část západní zdi. Zeď je zachována do výšky cca 2 podlaží.
Ve výšce prvního patra je zachovalý dělový otvor, na němž jsou zvenčí dvě kamenné gotické profilace (zde jako spolia – stavební materiál v druhotném použití).
Pan Szabo věří, že čtyřhranná věž byla později vylepšena a že zpočátku byl jediným obráncem věže severní. Čtyřhranná věž podle ní tvarem ani velikostí nezapadá do ostatních stavebních částí a jihozápadní obranná zeď kolem horní plošiny pokračuje dále pod věží a splývá s východní zdí (viditelnou pod troskami věže). Na východní straně věže, ve výšce přízemí, jsou zaznamenány některé přístavby a v interiéru je také přestavba.
Z tohoto důvodu je možné, že na stejném místě stál původní věžový obránce, kolem kterého se nacházel zbytek burgu. Tato věž mohla být později buď nahrazena novou, nebo jen přestavěna (modernizována). Na počátku století byla věž ještě poměrně dobře zachována, ale dodnes se bohužel dost zřítila. Jen malá poznámka – Oštrc je spolu s Židem jediným městem na Ivanščici, které má skutečnou obrannou věž.
